Čtyři roční doby

Jaro už dýchlo do pupenů jív
vlahý déšť omyl něžné oči laní
a jižní vítr s divnou vůní moří
se žene nad krajem jak na splašeném oři
slunce je srdce blankytného zvonu,
jenž volá k zmrtvýchvstání

Léto si zpívá žlutou píseň klasů
a noty vlčích máků
skládají hudbu k tanci rorýsů
motýli letí na sněm do tisů
země se tetelí a teple šťastně přede
čas usnul blaženstvím
v tom tichém mnohohlasu

Podzimní nebe s rudou monstrancí -
oblaka jdou jak poutníci
na zádušní mši za léto,
které zemřelo.
Vosk horkých vzpomínek
teď stéká se svící

Zima jí postavila
tisíce hradů z ledu
a posypala roucho démanty -
Sněhová královna
dál hledá svého Kaje.
Rampouchy nad ní pláčou
zamrzlé srdce taje