Den a noc

Slunce, ohnivý kotouč co po nebi od rána poletí,
láska není omezena časem, neuznává století.
Zpěv ptáků, co může být jen víc,
snad, že myšlenky, kterých se bojím, ti říct.
Modré nebe nad hlavou a mraky nad obzorem,
city nepotlačovat, už neprotestovat vzdorem.
Květiny v trávě a bzukot včel,
stále se ptám na osud a čekám na úděl.
Třpytivá voda z potoka a kameny v ní,
chválíme každý den, první nebo poslední.
A potom, blýskající se v slunci okna chrámu,
říkáme osud, tomu kdo zasadil nám ránu.
Sledovat v poledne ptačí let a snít,
změnit se ve zvíře na jeden den, štěstí mít.
Rosa už dávno opadla, ptáš se kam,
láska je úděl, cit a zlost, na konci klam.
Šero a stále větší tma, kam jen se skrýt,
stále chceme od života víc, neumíme sami sebou být.
Vyjde měsíc a hvězdy se začnou třpytit,
některá přání se nesplní, nemůžeme je nikdy chytit.
Netopýr zmateně poletující nad vodou,
jsi pro mě lásko stále víc nevyjasněnou záhadou.
A pak, když odbíjí půlnoc bledá,
se sen jasně, lehce k tobě zvedá,
tmavou nocí se plačky plíží,
tuší, že ráno se jeho konec blíží.
S další nocí ale vždy uslyší hlas,
který ho volá zpátky k tobě zas.