země

Procházím alejí,
srdce mi v hrudi zvolna bije
a jímá mě zvláštní podzimní nostalgie,
jako bych neviděl, nebo mi připadalo
všechno tak samostřejmé v tomto čase,
když příroda se k spánku chystá
a je v té roztodivné kráse.

Pomalu kráčím,
noha nohu míjí
a saji do nitra tu krásu odstínů,
na lavičce milenci se kolem sebe láskou vijí
a v podvědomí plánují si rodinu.

Nohy mě nesou ,
na nic ted myslet nechce se mi,
jen tiše zírám,
jakou nádhernou my máme zemi.
V kůrách těch stromů,
vrásky zanechal sám neúprosný čas,
co ukrajuje se svou pečlivostí,
každý den zas nový krajíc zas.

Procházím alejí,
tak aspon chvíli dobře je mi
a jsem moc rád,
že žiju na tak krásné zemi.