Strom přání...

Stojím tu sama pod velký dubem
a myšlenky se mi toulají na cestách
a vlasy mé pokryl šedivý prach,
kdo ví, jak dlouho tu ještě budem.
Stromy kolem jsou plné květů
a všude kolem to sladce voní,
je to krásnější léto, nežli v loni
a já bych chtěla říct víc než jednu větu,
protože stále stojím pod velkým dubem sama.
Cítím všechnu tu krásu, co z přírody čiší,
všechno, čím se jaro od ostatních dob liší,
pociťuji tu svěžest probouzejícího se rána.

Stojím tu stále sama pod tím stromem,
prší a já se nesnažím nikde skrýt,
jediné po čem toužím, je lehce žít,
přijde hrom za bleskem nebo blesk za hromem?
Den za dnem pod tím dubem pomalu šel
a přišlo léto plné dešťů a tepla
a určitá úzkost mne náhle sepla,
každý by přeci v létě lásku zažít chtěl.
A přesto stojím pod tím stromem v lese,
polykám červené třešně ze sadu,
nevidím v letní době žádnou závadu
a přesto se mi trochu hlas třese.

Dub rostl hrdě a já pod ním stála
a dívala se, jak pomalu ztrácí list po listu,
žádný kout nevyrovnal se tomuto místu,
kde o strom opírala jsem se a tolik věcí si přála.
Zima už stále větší byla,
slunce sláblo a už jen trochu hřálo,
člověk nedokáže pochopit, co se stalo
a já si s tím hlavu taky netrápila.
Jenom jsem pod mým stromem stála
a možná, že i čekala na něco víc,
jenže ono nestalo se vůbec nic
a já se nad tím pousmála.

Stojím pod stromem a cítím, jak hyne,
kde jsou ty časy, kdy stále lilo?
Teď je tu sníh a mrazivé bílo
a já cítím, že je to jiné.
Ten svět, co tu byl, ten už tu není,
to jenom vločky padají dolů z nebe
a mně od nohou po celém těle zima zebe,
možná, že toto má být konec mého snění.

Život mi uplynul v jediném roku,
den za dnem šel rychleji, než měl,
kdo ví, možná se zdráhal, možná chtěl,
ale už vím, kolik citů je v jediném kroku.
Co všechno bylo za tím dlouhým rokem,
kdy jsem se před vším pod stromem skryla,
možná, že mi chybělo jen málo k tomu, abych žila,
najednou se všechno změnilo jako by skokem.

Teď tu kráčet tím starým lesem zkouším,
ach, jak dlouho jsem tu už nebyla,
dlouho to je, co jsem má přání pohřbila,
jak tu tak jdu, tak je znovu vyhrabat toužím.

Vzpomínám na ten jediný výjimečný rok,
kdy se všechno perfektní zdálo
a zlých vzpomínek bylo jen málo
a k životu zbýval jediný krok.

Všechny iluze a přání pak najednou pryč byly
a já se sama v sobě nenašla,
řada plamínků v očích plných radosti zahasla,
už ve mě odvaha ani přání nežily.

Procházím se tím lesem přání
a ten starý strom znovu hledám,
jednoduše moje hledání nevzdám,
avšak, kde je, nemám ani zdání.

V tom uvidím jenom jeho pařez pouhý,
zhynul strom můj, už nešustí jeho listy,
jak byl vždy ohromný, hrdý a čistý,
skončily pojednou jeho vzpomínky a touhy.

A já cítím, že u něho zůstala část ze mě,
vzal si ji s sebou, aniž bych chtěla,
najednou mi ta melodie jeho koruny v uších zněla,
navždy si ho k sobě vzala sobecká země.

Zdá se mi nespravedlivý tento svět,
odcházím, listí pod mými kroky šustí suše,
tak tady jsem navždy nechala část své duše
a už sem nikdy nevrátím se zpět.