Slunce

Sedím tu nad ránem a pomalu svítá,
slunce mě tísícem paprsků k novému dni vítá,
jsem vděčný za každý paprsek, který o tvář mi zavadí,
neznám nikoho jiného, kdo mě každý den tak něžně po tváři pohladí.
s něhou a láskou probouzí krajinu,
přitáhne na sebe i tu nejmenší květinu,
ona chce, aby celý den hladilo její květ,
ale ono nehladí jen jí, hladí přece celý svět,
celé dny si hraje svoji malou hru stínu,
nebojí se zloby ani našich splýnů,
dává nám život, dává nám sílu,
roztančí na louce každičkou vílu,
jeho záře probudí všechno čeho se jen dotkne,
rozzáří i hladinu ve které se krásně leskne,
ono je asi téměř všemocné,
tak mu poděkujme a vstřícně ho milujme.