Otisk historie

Napínám svaly
do souhvězdí svého nového kola
Další víkend
vyrván pražskému životu
pro znovuobjevování
dávno nalezených světů

Kombinací tři – osm
se řítím čokoládovým provázkem
dřevěných domečků s bílými okenicemi
protkanými ocásky pelargonií
a oranžovými begóniovými sluníčky
Pepř tanku a sochy Gottwalda
u jedné z chaloupek
mi nevzaly chuť této jízdy

Na Tokáni mé choutky vrcholí
Královským hermelínem
(sýr, ananas, šlehačka) – mňam
a vzpomínkovým panfletem
věčného kamene
(je na něm již pětiletý otisk
mého zadku
zpečetěný současným okamžikem
lidského přitulení
- jak směšné, člověčensky malicherné
- jak nezapomenutelné pro náš začátek)

Vskutku terénní zpáteční cesta
se nestydí předvést všechny své sukýnky
ze skalních výstupů
spodničky ze schodů a žebříků
až k výstřihům zkamenělé hrudi
Výhled do kraje
z výšky, která budí strach
a úctu
(pocit, jež lidstvo prohrálo
v mariáši o nebe a peklo)
Foťák nikdy nenahradí dědečkův štětec,
přesto jako mrtvá báseň
oživí vzpomínky svým hejnem bodů
vtisknutých do jediné vteřiny historie

Vnímám nespoutané ticho svého kola
(předchozí vrzalka plašila ptáky)
a hřejivě bolestný hluk lesa
(když sluchu dovolím rozložit jej
na jednotlivé zvuky – až děsí…)
příliš jsem si zvykla
na domov brzdících aut
zvrácenou motoriku své pračky
bouchání dveří puberťáků
ignorujících kliky.

Sloupy světelných reflektorů
postupně i najednou
odhalují poklady v jehličnatých paprscích
v mechové dlani
s červenými kloboučky tetiček
(letošní úroda muchomůrek
lže o explozi praváků)
Z kopce mi prsty již mrznou,
ale ten vítr ve vlasech tolik miluju
Svoboda vetkaná mezi jejich vlásečnice
mění mé šediny do zlatavě hnědé

Barevný prst podzimu si mě tak navždy upsal
k této kamenité cestě
v Českém Švýcarsku.