Na břehu moře s hlavou v oblacích

Šel jsem na konec světa, kde moře odíralo skalnatý břeh,
nad mou hlavou třpytící se střecha, plná tajemných hvězd.
Solná vůně prosycuje vzduch, jak Posejdonův dech,
když sním a hledím vzhůru položený na zádech.

Šumění moře se slanými střípky kapek,
vůně džunglí a tajemných dálek,
pohyb planet v kolotoči nebes
a život na zemi bující jako šelest.

Nekonečnost okamžiku, který v paměť vryje se,
dotek citu, který jen na chvíli ohřeje se.
Vůně rtů a pocit štěstí z lásky,
spousta snů po boku něžné krásky.

Vůně trav a přímořského kvítí,
dotek motýla, když nad nimi slídí,
jemnost vášek v bzukotu křídel,
dětský nářek, když přijde svízel.

Rozprodej tajemna nekoná se tu,
jsem jak hvězdář bez dalekohledu,
rozmělňuji zrak a zaostřuji uši,
kdo nepoznal zázrak, když moře si hučí.

Spousta zvuků a divného praskání,
v duchu to cítíš a náhlé svítání,
ševelí moře rudě zbarvené,
oteplí tělo, které je znavené.

A smělost okamžiku, který s ránem procitá,
lehkost zvyků, kterým člověk tak snadno přivyká
a to vše zabaleno životem plným zvratů
koloběh světa má prostě svou krásu.