Vstoupil listopad //Z alegorií O dvanácti bratrech

Už je to tak: Do dveří roku vkročil listopad, brach celý šedivý, zasmušilý;Plášť má z cárů mlhoviny a na hlavě starý, plesnivý klobouk s posledními krvavými listy.
Zvedne-li ho vyrazí vichrové nesoucí studené plískanice deš´tů a prvních poryvů sněhové vánice.
Za ním se táhnou Dušičky všech těch, kteří už kdy navštívili tento svět, aby se podělily se současnými poutníky životem o chvíli být spolu.
Občas se i tomuto starci kmitne na tváři úsměv polehtá-li ho sluníčko svými zlatými prameny a dodá-li mu teplého pohlazení. To spolu pasou jeho rozdováděné šedavé beránky oblohou a pletou sítě posledních pavučin babímu létu.
Ale přeci jen už je vidět víc jak je unavený a sešlý. Nad hlavou má čím dál víc šedin z propadajícího se dne do tmy.
Však už za dveřmi čeká prosinec, běloskvoucí stařec nesoucí advent.
Ale ještě stále vládne listopad. Chystá si svatému Martinu běloskvoucího koně; Bude-li studený dá zeleň lednu, však na svatou Kateřinu se jistě schováme už pod peřinu přestože na svatého Ondřeje kdy se s námi bude listopad už loučitr
ještě se nám v duších, tělech ohřeje. Jestliže však Ondřej sněží sníh už u nás si poleží...
Milý listopade, můžeš -li za svou šedivou tvář? Máš vznést mezi nás první nástup k odpočinku a ke klidu....