Panna Příroda

Plakala, plakala,
však slůvkem se nezmínila.
Pláčem se zalykala,
ale hlásky nevydala…

Slza za slzou se chýlí,
je jich víc a víc každou chvílí,
že tvá víčka se k Zemi sklání,
je jich tolik, až k zasmání ti teď brání…

Ubrečená, ubrečená,
svými slzami oblečená.
Stojíš tu před námi,
oděná ve slaném hedvábí…

Chodí, chodí,
na tvých vlasech sedí.
Každým svým zásahem ti šrámy vrývají,
však když prosíš o pomoc, tvé volání nevnímají…

Zrazená, zrazená,
tolikrát do krve raněná.
Tolikrát jsi odpustila
a svou krásu tím zarmoutila…

Umírá, umírá,
křečovitě víčka přivírá.
Kvůli každé chemii,
se spousta jejích krás zabíjí…

Všimnou si, všimnou si,
nebo ji dřív člověk zardousí.
Ach Panna Příroda leží tu na marách
a mě tak napadá………

Už dost, už dost,
vždyť je už moc velká ta naše všemocnost.
Bez ní ale co bychom byli,
bez ní bychom se ani nezrodili………