Splývání s přírodou

Slunce prozářilo stromy
A sluneční paprsky
Se dotýkají nebe
Tam, kde ztrácím sama sebe.

V žáru dne za sklem okenic
Já toužím
Stále
Chci víc a víc
Když zaslechnu zvenčí
Ptactvo zpívající
A spatřím dvojice
Za ruce se držící.

Vím, že za sklem je svět jiný,
Je to vina mojí viny,
Že nedokážu vnímat krásu nadpozemskou
A milovat ne tu nebeskou,
Ale světskou –

Ach, mně nebeská dává něco jiného –
Až nestabilního a zcela prudkého!
Nárazově v nebi žít
Mým nejtrpčím je údělem
Však touha má není být ďáblem
A ani být andělem!!!

Já umírám ve stesku vln
Jež jedna o druhou prudce bijí
A utíkám ve snech do lesů
Kde bílí vlci divě vyjí –
Tam nacházím se, neztrácím se
V očích divočiny –
Tam vyplouvá jen na povrch
Okamžik mé vlastní ceny!!

Já přírodou když prostupuji
I ve chvíli
Kdy mě zabíjí –
Ta vášnivá energie
Mě nekonečně dobíjí!!!

Když běžím po nekonečných pastvinách
Proplétám se mezi zvěří
Když sbírám z polí koroptví či bažantí
Ztracené peří ----
Teprv v té chvíli lásku cítím
A ctím
A miluji
A kolem sebe vidím
Co dělat
Když se za to stydím –
Nedokáži naplno žít
V souznění s přírodou jen být

To jsem já, a moje láska
Víš, to jsem já –
Co můžu nabídnout?
Do dáli dohlédnout
A zkrotit nejbujnější oře
A touhu v očích když uzřím moře
Ale jen lidé?
|Pro mě jsou tak málo,
že mám je ráda,
snad chvíli se mi zdálo –
když však otevřu své vnímání,
pak láska má mě dohání – a já to náhle tak silně cítím!!!
Když pohled šťastné laně vidím!!!