Cesta do bodu N

SLUNCE nám svítilo nad hlavami
jako obrovský grapefruit,
odraz milionů zrcadel,
žár z půlnoční lampy..
Nebo to byl měsíc?
Už si to nepamatuju..

Šli jsme prašnou cestou s panem M
do Nikam,
všude se válely oblázky
hladké jako skála,
jako odřená kůže dítěte,
jak porcelán, sklo, nejhladší dřevo..
Po stranách byly keře,
obrovské trnité keře,
které jako by každou chvíli
měli přehradit cestu
a nechat nás splynout s přírodou

Kožené slunce pořád
stejně otravně žhnulo,
procházeli jsme modrou lagunou,
údolím Nikoho,
velkoměstem všemožných tvorů..
Pár prásků a dál,
do Nikam…
Jak dlouho už takhle chodíme?
hodinu?
den?
týden?
pět minut?
pět let?
celej posranej život?
neznáme odpověď..

Piju z čisté studánky,
čisté a neposkvrněné
jako duše dítěte,
modrobílá obloha,
býlí podél rušné cesty,
kuřákovy plíce,
ledviny notora,
feťákovy játra,
v černé zkalené vodě se válí ryby,
září podivnou černofialovou barvou,
odplivnu si…
Slina černá jak obloha
při zatmění slunce
potřísnila večerní šaty
prašné uličky..

Zvednu hlavu a vidím
opilý měsíc
marně se škrábat na obzor,
fialová obloha,
slyším šelmy probouzet se,
všechny ohavnosti světa
znovu zapálily svíci..
Vím že je konec..
aspoň pro dnešek..
Laciný pouťový kolotoč
zastavuje jen jednou..
Ten můj stále jezdí,
je špinavý a prázdný