levačkou

píšu ti vzkaz, na zeď bílou
do sněhu do písku
do měsíčního prachu
jak moc bych chtěl ho zdělit osobně
bez ohlížení,strachu
píšu ti vzkaz
neviditelnou tužkou
na papír co sám se potom zničí
aby ho cizí oči nečetly
píšu ho neboť ve mě křičí
jenom se snaží dostat ven
říct že to není žádný sen
že se to děje i když to bolí
že se to stalo uprostřed polí
že se to nedá odložit do skříně
že se to nedá utopit ve víně

že se to nedá nahlas
že se to nesmí potichu
ba ani v přítmí košatého stromu
už vůbec s dlaní na břichu

píšu ti o tom jak mě to trápí
a ač se snažím,nemám řešení
toulám se v samotě občas se ztrácím
v tom vnitřním tichém vězení
někdy tě zahlédnu,jen odraz ve skle
někdy tě zahlédnu,tvůj rychlý krok
a pak jen zasněně stojím a přemýšlím
vteřiny,minuty,možná i rok

s tajemným úsměvem,co nikdo nechápe
nepovím,neřeknu i když se ptají
mám svoje vzpomínky ne až tak hluboko
kdykoli hladím je ať ještě zrají

píšu ti o tom,že jsem tu napořád
nikam se nechystám na tebe čekám
třeba se jednou náhodou potkáme
pozvu tě do parku,pozvu tě někam...