Přivítání jara

Pohlédla z okna a úsměv jí ozdobil líc.
Venku je jaro a slunce září ještě víc.
Otevřela tajemnou skříň a vytáhla šaty,
a ještě bílý plášť. Ten pro ni je svatý.
Sundala si všední tričko a hodila ho v dál.
Odepla z krku šperk, moc obyčejný se zdál.
Pomalu, s úctou jednoduché šaty obléká.
Pak češe si scuchané vlasy, nikam nespěchá.
Když sepjala je koženou sponou, do zrcadla pohlédla.
Spokojená sama se sebou, vzrušením je pobledlá.
Přes bílá ramena přehodila lehký plášť.
Špatné pocity doma nechala, nesmí ji krýt zášť.
S veselou myslí odešla, písničku si brouká.
Za městem daleko od lidí přivítá ji louka.
Na bosých nohách lehtá svěží tráva.
Skupinka stromů dívce větvemi mává.
Pak rozběhla se, a plášť za ní vlál,
až sklouzl jí z ramen. Čas jako by stál.
A samou radostí začala tančit a zpívat.
A najednou měla křídla a mohla lítat.
Tak přivítala Vesnu, bohyni jara.
A ještě před usnutím potichu se smála.