Jasné bílé květy
vyřezané do křišťálů
na temném, velkém oceánu
ti šeptají hluboké
a moudré věty.
Zdají se ti malé
pouze bílé tečky
které někdo kápl
do rozlitého inkoustu.
Jen tam tak plují
mlčky.
Malé a přitom nesmírné,
hluboké jak moudrost sama.
Nádherné a zářivé.
Jisté ve své kráse
smějí se nám v dálce.
Rády se chychotají
a jejich smích
jako vánek se k nám přiblíží,
jako jemné cinkání.
Za hluboké, temné noci
kdy není vidět ani jedna,
ozývá se jejich zpěv,
když hodují
u pana Měsíce.
Nádherné jsou,
zrádné a přitom tak bezelstné,
nejedno srdce pukne,
když pohlíží na ně,
když na obloze se leskne
jejich krása.