Lesní procházka

Rána se už pomalu prodluží,
trvající až do časné půlnoci,
v objetí padajícího listí,
při polibcích z prvých mlh,
vykročily kroky směrem k lesům,
dějišti mnoha dějin,
památce našich časů minulých,
k játrům naší matky Země,
či plícím pouhé země.

Tisíce různých barev kroky vítá,
podzim, období sebevražd a básníků,
rozpraženou náručí všechny vítá,
jen pojďte dál, ještě kousíček dál.
Cesta vyšlapána kroky našich dědů,
teď jen mrtva od oleje motorového,
a hned je tu už první ze stromů,
začátek to lesa, skrz stromy neviditelný,
a stačí už pouze krok.

Ostružiny objaly první i ty další kroky,
tak dříve bývalo to všude možné,
a dnes možná ptáte se,
otázkou mohu odpovědět:
„Díváte se kolem sebe?“
První krok vedl do střepů od lahve,
vodkou, bez prohibice, dříve byla plněna,
teď jen nohu krásno podél rozřízla,
ale krev stejně už neteče, z nás ne.

Druhým krokem spatřilo se světlo,
odraz slunce od obrazovky z televizí,
naštěstí, že už v ní teď nic neběží,
a třetím krokem? Kam vedla ta cesta?
Do dalšího bordelu od příbuzných hovad,
od lidí či snad Homo Sapiens…

Třetím krokem se šlape jen na paty
postavě v černotu oděnou…

Ta krása našich lesů.