S posledním dechem

Je tma a začíná cesta na místo o kterém jsi snil,
tam někam do neznáma, kam mohou vstoupit jen vyvolení.

První kroky tě vedou rosou zmáčenou loukou,
která je jak velký koberec uprostřed kamenné džungle.

Proplétáš se mezi stíny posledních obyvatel zdejších plání,
kteří ještě podřimují a netuší brzký příchod slunečních paprsků.

Úzká pěšina se stále klikatí a ztrácí se tam někde v dáli,
kde vládnou jenom bohové.

A pak to přichází, první kontakt s horou, s vládkyní která zde panuje
již od dávných věků, kdy lidská rasa nebyla na této planetě.

Její přivítání je příjemné, v rukách cítíš její moc a nadvládu nad zdejším krajem,
srdce se rozbuší, když se ohlédneš tam odkud jsi přišel.

Cesta se vytratila do neznáma a před sebou máš jen jí,
horu ke které jsi připoután a která nyní rozhoduje o tvé budoucnosti.

Ruce se odírají o její drsnou tvář a když ti pomalu dochází dech,
tak si uvědomuješ jak tenká je hranice mezi životem a smrtí.


Jediné co tě žene dál, je touha vystoupit na vrchol,
podívat s jí do tváře a poděkovat.

Sluneční paprsky ti ukazují cestu a se zpocenou tváří,
vyhlížíš svůj vytoužený cíl, který se tyčí v dáli.

Sbíráš své poslední zbytky sil a s posledním dechem dorážíš tam,
kam vystoupí jen ten kdo, kdo zde zanechá kus svého já.

Až tam nahoře, najednou všechno opadne,
a ty cítíš, že jsi byl jedním z vyvolených, kterému bylo dovoleno vstoupit.

Ale nesmíš, se nechat omámit její krásou a tajůplností,
protože tvůj cíl cesty není zde, ale tam odkud jsi vyšel.

Opět jsi zpátky na zeleném koberci a s posledním ohlédnutím,
vzdáváš holt její kráse a podle zničených rukou víš,
že to všechno nebyl jen sen.

Děkuji Ti, horo……