Óda na letní den

Bílá žhnoucí kometa letí vesmírem

tmavým, černým vzduchoprázdnem.

Protíná tmu a nutí zavřít oči

když zableskne se temným dnem.

 

Světlušky nad ránem trávou poletují

ze stébla na stéblo usednou

když v tom tmavém šeru

nad malým pralesem větry dují.

 

Maličké drobné záblesky světýlek

ve vodním světě kapky vody

ranní rosy tolik světů poskládá

na růžový keř, kde bydlí motýlek.

 

Štěbetání nebeské symfonie

se šíří chladným vzduchem

proletí otevřeným oknem

a hravě od spáče se vzdaluje.

 

A pak začnou hřát ty tenké prsty

zlato-žluté tváře dne

a šimrají tě na tvářích

pronikají do každé tvé vrstvy.

 

A vůně linou se celým světem

zaplaví všechny tvé smysly

celého schopny jsou tě pohltit

a vykolejí tvůj dech i s tepem.

 

A všechno žije, skáče, dovádí

a život proudí jako sen

a já koukám na oblohu

jak to všechno Bůh provádí?

 

A pak to příjemné ospalo

kdy všechna ta krása na tě dolehne

a pavouk líně přede sítě své

a dítě očka zavírá, aby dospalo.

 

A zlato dne pomalu k rubínu noci se sklání

rozlije po obloze všechny barvy ohně

a míchá je v nádherném chaosu

jak s dávným umělcem setkání.

 

A cvrčci broukaj teskné melodie

o dalším konci a novém začátku

pak i námluvy žab utichnou

a ticho do šera pomalu se lije.

 

Pak obloha tajukrásné šperky odhalí

a do indiga své diamanty zasadí

a chladivé nic pár nekonečných chvil...

 

Teď doufám, že se léto dostaví...