Poslední sníh

Táhlou hrází z kamení
proudí řeka bezbřehá
sama v sobě pramení
a zas do sebe se vylévá

Životodárnou zemi
kojí proud živé vody
noc tisíci tvářemi
děsí všeliké tvory

Jen líbezný zpěv rusalek
tiší ticho před bouří
tu nad květy sasanek
hejno vran zakrouží!

Polomrtvé vážky a položiví komáři
létají nad bublající bažinou
světlušky noc prozáří
až všechny hvězdy zahynou

A noc je černočerná
víly tkají měsíční svit
na křídlech smrtihlava
poletuje každá z nich

A noc je černočerná
však v mlází, v nízkém porostu
stojí trním ovitá lucerna
co světlem láká do hvozdu

Přízraky v oblaka načechrané
Spěší nebeskými pláněmi
Obloha bujarým vichrem plane
sudičky v hrůze oněmí

To koberec z jinovatky rozprostíra
žena ledového srdce
kůže modrobílá
a s Chladem ruku v ruce

Chřadnou víly, v snížek bělají
útrobami hřmí němota
před Smrtí nymfy skrývají
v slzičkách nektar života

Křehká těla ve vánku
snášejí k zemi bol a hoře
ukolébány k věčnému spánku
ovinuty tichem spoře

Utichají i duby v háji starém,
jímž kdys líbezný zpěv zněl
znova půda ověnčená jarem
usíná pod přikrývkou vílích těl