Jarní

Slunce se dotklo jarem provoněné hlíny,
vyhladilo vrásky sněžných úbočí,
vyhnalo ze zákoutí samoty stíny,
do ještě rozespalých očí ostře útočí.

A srdcem rozlévá se čerstvá míza,
co život činí víc než radostným,
na obzoru žlutě se zazelená bříza
pod klenoucím se nebem blankytným.

Co spalo – ještě trochu zívá,
ospale mžourá do mrazivých rán,
hrdélky ptačími prohřívá je a zpívá
to příroda nám zvolna otevírá chrám.