Půlnoční Krajina, Jezero, Hodina

Na břehu jezera žabí sbor zpívá,
O tom jak měsíc se pomalu kývá.
O tom jak po černém moři plave,
O tom jak srdce mé, k tvé bytosti plane.
O tom jak vítr v šustící trávě se prohání,
O tom jak z lesa je slyšet poslední volání.
O vlnách plovoucích po sladké hladině,
O tom jak oddám se kouzelné krajině.
O tom jak zasněnec ve vlhké trávě sedí,
O tom jak v noční závoj upřeně hledí.

Vyšíván tisícem vzpomínek co navěky zůstanou v ní.
Ozdoben tisícem hvězd, pro které každičkou noc dlouze jen sní.

Lesk měsíčních polibků tančících po klidné hladině,
Tiché šumění jak voda se s břehy hladí,
Stává se návnadou v půlnoční hodině.
Spol s černou tmou ho k sobě svádí

Obkroužen lesem, lechtán vším vřesem.na kraji Lesa na dno své klesá.
V rákosí závisí, jak s citem zápasí,
Voda ho čeká, před ni si kleká…

Hřejivé bláto tam kde vodní zázrak začíná či končí.
Tam, odkud je vidět nebeská krajina,
Tam větru naslouchá a v teplém blátě teď klečí.
Tam, na prahu vod oči své zavírá.

Se zavřenými víčky člověk hned jinak se dívá,
To celý svět, i sama sebe tělem svým vnímá.

Konečky prstů, s konečky trávy,
Něžně se hladily, chvíli si hrály.
Konečky prstů, s konečky trávy,
Chvíli se líbaly, chvíli se smály.

Na noční slunce i proti větru staví svou tvář,
Do plných plic saje čerstvý a chladiví vánek.
Prosí ať vítr ještě chvíli ho hladí,
Ať ještě jednou pocítí vůni svou mládí.

Protože mládí máme jen jedno jediné,
A až ho ztratíš,
Nikdy se nevrátí.
Ani v tak krásné, půlnoční krajině.