Stromy umírají vstoje

kam oko lidské dosáhne jen stěží

nejvyšším bodem je v okolí

nejmajestátnější ze skalních věží

pozorovatelnou sokolí

 

jak panna je sosna jehličné srsti

z té skály přehlíží vrcholy stromů

ve škvírách kamene vrostlé má prsty

 

sto let už bojuje s větrem a mrazem

hluboké rány má od mnohých hromů

od větví jizev ke kořenům na zem

 

dnes v noci posledním bleskem jí bouře

rozťala ve dví kmen, zlomila v půli.

Zahořel plamenem, modravým kouřem

 

loučí se s krajinou ohněm a dýmem

kořenně voňavé hořící smůly

posledním v té básni napsaným rýmem

 

Pahýl jen mlčícím svědkem je boje.

Stromy když hynou    umírají vstoje