Kdyby měsíc uměl mluvit

Stejně jako mám mnoho jmen, mám i spoustu tváří.

V noci stáčí se ke mně tisíce pohledů, ve dne ztrácím svůj význam za sluneční září.


V nekonečném opojení vesmíru putuji na své oběžné dráze.
A ukazuji lidem své měsíční fáze.


Jednou hledím Zemi do duše, jindy zas svou tvář odvracím.
Neustále utíkám, obíhám, ale zpátky se vždy vracím.


Bývala jsem nedotknutelná, já, Luna, královna noční oblohy.
Však dotek lidský poznala jsem již. Já, měsíc ubohý.


Však v samotě se ztrácím. Světlo se ode mne jen odráží.
Jsem pouhou tečkou ztracenou ve Hvězdném herbáři ...

Tolik slov chtěl bych Vám říci, já, měsíc osamělý.
Ale hvězdy ani lidé by mé samotě neporozumněli ...