Smutná píseň polí

Už po sklizni těch zlatých slzí,

co každým létem v poli

zrají na klasech a pak zmizí,

by chlebem chutným se staly.

Však posečkáme ještě chvíli.

Cestou, na kraji pole

šatečky rudé obléká si,

větrem sukně jí vlaje.

A vedle máku zardělého

na hlavě korunu má

královna, co hledí si svého:

"Jsem chrpa, mě každý tu zná!"

A pak přijde ten nechtěný čas,

kdy stroje hřmotné vjedou

do brázd a bez slitování zas

vojsko i krále skolí

a v hluku pak zmizí

smutná ta píseň polí.