Bílým

Z Malého do Velkého Bjørndalenu
vede mě jen medvědí stezka, nic víc
vítr snad z tisíce větrných mlejnů
náhorní plošinu zbrousil z plných plic

do terče běsů, v němž bludný kruh dělám
viditelnost dokud zvedne se z nuly
nedobrovolně v tom průšvihu bělám
stávám se součástí prostředí v půli

poutě na lyžích se saněmi v zádech
k tušeným stržím, kde vánek se nehne
nemám šajn o zdejších fúú jízdních řádech
kroužím dál kolečko v stopách svých ve dne

v noci, mráz mění stráž, poněkud slábne
arktický vítr, budu z toho venku
když vánice druhý dech neochabne
kousnutím do rtů jim vykouzlím rtěnku