Vzpomínka na zeleň

Nebeská modř nad hlavou,

a slunce svit.

Loudám se chůzí houpavou,

nadpozemský klid.

...oči zavírám...

 

Překrásné stromy,

co rostly celý věk.

Velkolepé koruny,

které zahání ve mne vztek.

...mysl do záště oblékám...

 

Ležím v rose,

opírám se o kmen.

Do mechu pokládám nohy bosé,

už nikdy nechci... nikdy nechci ven.

...ale srdce se vzpouzí...

 

Ví, že jest to jen vzpomínka na zelenou spásu,

že neměl bych se tam ukrývat.

Ikdyž chtěl bych zase vidět tu krásu.

...minulost v přítomnost se obrací...

 

Ležím v trávě,

opírám se o pařez.

Krásnou louku sleduji právě,

jak na ní kvete vřes.

...mysli krásou měním kroj...

 

Už jen louka co rostla nějaký ten rok,

vzpomínka na píseň listů koruny.

Zásahem člověka vrátil se života tok,

v šumících trav laguny.

...oči otvírám a kochám se novou krásou...

 

Je stejná nebeská modř nad hlavou,

a  jakbysmet slunce svit.

Pořád stejnou loudám se chůzí houpavou,

ale nenacházím tu nadpozemský klid.

 

Kde skončil rozmilý přítel mého srdce?

Na něčí pracovní desce?