Houba

Jsem malá houba, co v listí si stojí,

jsem holá, bez vlasů, klobouk mě skryl.

Stojím tu dlouho na noze svojí,

do zad mi myslivec svou kudlu vryl.


Tabule u lesa cítí se sama,

vidí jen stromy, co ztratily řeč.

Pyšní se před nimi, jak nóbl dáma,

touha po rozmluvě mění se v křeč.


Vysoké stromy se do oblak tyčí,

dohlédnou do oken, kde jiný je svět.

Spatřily člověka, co sám sebe ničí,

spatřily člověka, co změnil se v květ.


U cesty leží džbán, osud měl krutý,

k říčce se nedostal zničil ji vrt.

Z čirého potůčku zbyl kaňon dutý,

to všechno způsobil vědecký škrt.


Země je pro všechny domovem jediným,

strop je modř oblohy nad každou hlavou.

Já, malá houba, se ničemu nedivím,

když lidé ve městech v depresi plavou.


Hodnoty lidí ztrácí na váze,

zbytečné „víc“ se na potřeby mění.

Oči nic nevidí, touží po vláze,

hmota je bezduchá, moudro v ní není.


Bílý srp měsíce noční svět ozářil,

v lese se probudil zelený mech.

Ranní déšť dávno se neslyšně odpařil

v lese se každému zatajil dech.


Neony napadly soukromí lidí,

nad dlažbou zvedl se špinavý prach.

Za zdmi svých úkrytů špatně se vidí,

že ve tmě, tam za okny, skrývá se strach.