Jeřáb a západ slunce

Vzrůstající monument tyčící se k nebi,
ve větru nebezpečně houpající se, vrzaje
a studeným pocitem kovu, přírodu kopaje, do duše ticha..

ne shonu..

Pocit bezmoci pod lidskou touhou materiálního chtění,
avšak přírodu všemocnou neporazíš tím nevědomým sněním

v záři jejího srdce, jeřáb zahalen do moci západu slunce,
aby i ve svém železném vzhledu, zapadl zahalen v hřejivém svitu do srdce

země, jež tolerantní a trpělivá je

a láskou svou cokoliv přijme a přikryje

jež svou pokorou dokud může
i nad zlem se slituje..

a znovu

a znovu

svou šancí dává naději v lepší časy..