Pondělní ano

Jako bychom se každý den měnili. Jako by to nedochudne zvířátko niterneho života bylo polozapomenute každý jednotlivý den. Nechci ztrácet nadhled, nechci přijít o iluze, ale vim, že jednou to musí přijít, blíž, daleko blíž než si myslím bude pak pravda. 

Bude mi čtyřiadvacet. Půjdu za svým otcem, chci říci snem. Otec, bůh je mi snem. Mam dojem, že nejhorší obdobi nepochopení a lidských strádání je za námi. Věřim, že nastala zrala doba pro plnohodnotné úvahy o vesmíru a lidskosti a jejím miste v cele hierarchii vesmíru. Vse rovnocene.

Myslím, že s přicházejícím věkem ztrácím zájem o sebe sama, jako bych se zapomněl podivovat, že hluboko ve mne je zasuty malý princ se svojí neochvejnou detskosti a nevinou tváři plnou pochopeni. Je to stejna vize energie, ktera vedla Shakespeara i Einsteina a vedla jejich intelekt k nesmirnym výkonům a představivosti.

Vratit se k prápuvodním představám o našem já naleznutem v přítomnosti. Všechny ty plány, ta vynalozena prace pro nejisty a předem neurcitelny výsledek musí přestat. Je čas natočit vyzrálý film o citech a odchazeni. Vím,  že v něm chci zachytit makrokosmos tváře i detaily přírody. Obrazy řeky rodného města a přiléhající břeh,  stromy a pobřeží.

Hudební stopa by mela byt melancholicka, niterne, selestiva, obsahující jak monolog, tak zlomky její pisne v povzdali. Mezi obrazy skokový střih, roztresena kamera i staticke záběry. Rozhazování v pohybu, rozkresleni scenarovych okének a versovnych monologu. Labutí píseň vesmíru.