Sonet o Krajině

Sonet o Krajině

V bílém sněhu pod oblohou záře dávných hvězd,

jiskry času Boží stopu vyslovily tichem lesa;

v předpokoji konce noci zazněla mi srdce krása –

poutníkovi, který nezná konce vlastních cest.

Krajina je zřídlem spásy našich otců, našich dětí,

pramenem co stále proudí – z dávné doby hlas,

vymezuje trpký osud – dává mu svůj čas,

když jsme všemi opuštěni, čekající bez objetí.

Kráčím domů z města němých, bez vody a cestou prachu,

s hudbou v srdci osvobozen projdu branou tenat strachu,

kde mi Slunce navždy předá světlo pouze Tvé.

Kdesi zazní zvony v dálce – hluboký tón osamělý;

život Lásky přijde znova – to co oči neviděly;

budu čekat s Duší Země – v ní najdu jen své.