Čtvero ročních dob

Jaro už dýchlo do pupenů jív
vlahý déšť omyl něžné oči laní
a jižní vítr s divnou vůní moří
se žene nad krajem jak na splašeném oři
slunce je srdce blankytného zvonu,
jenž volá k zmrtvýchvstání,
omládlé nebe zdobí duhy pás
a země slyší slavný vesny hlas

Léto si zpívá žlutou píseň klasů
louky se pestří drahokamy květů
a noty vlčích máků
skládají hudbu k tanci rorýsů
motýli letí na sněm do tisů
půda se tetelí a teple šťastně přede
čas usnul blaženstvím
v tom tichém mnohohlasu
a kraj se ztápí v nekonečném jasu

Podzimní nebe s rudou monstrancí
slaví čas sklizní, hojnosti a darů
příroda usíná jak žena unavená,
jež na svět vydala
veškeré bohatství,
co pod srdcem jí kvetlo
lesy a sady brunátní a zlátnou
a nad nimi se vznáší
díkůvzdání světlo

Zima si postavila tisíc hradů z ledu
svázala stuhy řek
a posypala roucho démanty.
Teď všechno spí pod hebkou
kožešinou sněhu.
I bílá královna je krásná,
vždyť chrání život, který neumírá,
jen čeká, čeká sladké probuzení,
až ona setřese svůj třpytný závoj s vlasů
a vrátí se do svého království a času