Thalétovi z Milétu

Thalétovi z Milétu

krátkou báseň upletu.

Voda, voda, voděnka –

azurová pomněnka;

že jest ona jediná –

moudrá jeho domněnka.

Když dítko na svět přichází,

zavzlyká a slzy roní;

podstatu tak nachází a

pokorně se před ní skloní.

Vesluje po mořích širých –

stezkách neprobádaných;

a vstříc dosud neprožitým

časům jím nepoznaných.

Voda, voda, vodička –

matka naše stařičká –

všeho bytí rodička, i

každičkého človíčka.

Voda – božská Jednota

nevzniká, nezaniká; v ní

tkví náš smysl života –

pravda to převeliká.

Vím, všechno pluje na vodě,

Thaléte, můj příteli; pak

nepřikládám náhodě, že

dávno dlíš již v popeli.