Někdo za oknem zaťukal

Ale jo… to rozmrzele sedí dobře..

Bylo šedivé odpoledne, hrdina :o) si dělal ještě nějaké věci do práce a vůbec ho to nebavilo,
dalo by se říct, že ho to otravovalo..
Radši by dělal úplně jiné věci, nebo sebou i klidně praštil do postele a odpočíval.
Když najednou se za oknem ozvalo ostré zaklepání.
Otráveně se otočil, kdo nebo co, že ho to drze vyrušuje od práce.
Mimoděk si zkusil vyťukat to co slyšel prstama do stolu, ale marně.
Byl z toho tak trochu zklamaný, frustrovaný by bylo moc silné slovo.
Otrávení a zklamání mu způsobilo pocit rozmrzelé nálady s kterou zvolal „ kdo tam je?“
Taková hloupost, volat na zavřené okno, ale každý si čas od času mluvíme, sám pro sebe.

Rozmrzelost vzápětí vystřídal pocit překvapení, to když se za oknem zjevila hlavička malého ptáčka.
V momentě, kdy se jejich oči střetli a zůstali na sebe nehnutě hledět, připadalo mu to jako věčnost.
Přitom to celé netrvalo déle než pár vteřin. V tu chvíli však měl dojem, že se zastavil čas, že došlo mezi ním a tím malým ptáčkem k nějakému , když použiju tu nejotřepanější frázi , vesmírnému spojení. Jako by našli společnou řeč a tím pohledem
si řekli úplně vše. To všechno ale zmizlo v zapomnění s prvním máchnutím maličkých křidélek.

Seděl tam, civěl do prázdného okna a chvíli dumal jestli se mu to zdálo, nebo ne.
Rozmrzelost, otrávení, překvapení to vše bylo pryč. V hlavě se mu rozhostil podivný klid.
A někde z dálky k němu v jeho hlavě doléhala ozvěna toho zaklepání.
Náhle si něco uvědomil, že mu to klepání cosi připomíná!
Vzal papír a načmáral na něj pár teček a čárek. Chvíli na ně koukal pak si na něco vzpomněl.

Poslední dvě písmena si kupodivu pamatoval, ale to první ne. Musel si to nejdřív najít a radši ověřit.
Při pohledu na lísteček s třemi písmenkami se musel začít smát.
Usmíval se ještě dlouho po té, co se vrátil k rozdělané práci a usmívá se i teď, když si na tu příhodu vzpomene. :o)

10.09.2019 19:35:40 | Timy1123