Laiky

Kdybys mi kamaráde před mnoha lety řekl, že nás jednou rozdělí tenhle modrý internet. Nevěřil bych ti a
za blázna bych tě měl.

Můj němý příteli, vždyť my se
vzdali snů a přitom nechtěli.

Sjíždět řeky, šlapat po horských hřebenech,
obřích to zádech ještěřích.

Zkamenělý věk, bez měření času, bez zahradních slavností, bez hostí, drsná krajina co něhu nesnáší.

My chtěli se dívat nebesům do oken, krást třpyt noční obloze. Svit měsíce je přikrytý tmou, přece se dalo bez střevíců projít panenskou přírodou.

S ranním sluncem za zády,
žít bez žízně.

Však už není čas!
Už šedivý mám vlas, a na čele vrásky, jak na tom pohoří Casablancy.

Teď brouzdám se jen po síti, klik sem, klik tam, další žádost o přátelství přijímám.
Dávám všem i tobě samé laiky, vždyť to jsou jen stránky.

Zatím... co zelená je stromům loupena, květena z luk a hájů topená, hmyzí říše hubená.