U Tater

 

 

     ty vole – tady je krásně!

     černý mraky

     plný zlatých pásků

     sem tam protnutý

     blankytem

     „jakože nebe existuje“

     opírá se o

     horský panoráma.

 

     každej večer pozoruju

     jak naháněj řhnoucí koně zpátky

     do ohrad

     zpod stínů

     gerlachovskýho štítu v zádech.

 

     každý ráno si dám kafe

     na terase

     (i si zapálím)

     s pohledem na tatry

     rozpálený ve vycházejícím

     slunci.

 

     a jindy

     hory dočista zmizí

     jako by nikdy nebyly

     za mlhovou stěnou.

 

     a jindy

     stačí pozvednout hlavu

     na nenápadně vyčnívající vrcholky

     klenoucí se vysoko nad mraky

     – tak moc jsou vysoký!

 

     slyším jen louku

     ptáky

     hory a vítr

     a někde někdo seká trávník

     nebo

     kácí dřevo

     nebo

     žene koně zpátky na pastvu

     a za mnou na pozadí

     hřmí puštěný rádio

     - hudba

     díky který necítím

     tu příšernou osamělost…

 

                 a nuda života

                 nezdá se být tak těžká!

 

     bude se mi tu po tom stýskat

     – po tom

     jak se mi tu stýskávalo

                             po lidech.