Tam v prázdné věčnosti

Když se bouře alespoň trošku utiší,
když odtáhne jak jedovatí chřestýši
a dřevorubci v parku pokácejí strom,
jen suché větve zapraskají, dozní hrom.

Na pozdrav, pro útěchu, tichounce tmou
mi zabublá potůček s vodou špinavou,
tekoucí kamsi pryč a stále do dálky,
nese mé myšlenky i brance do války.

Za horu vysokou až kamsi do oblak,
a modrou sluji, ve které číhává drak,
za moře širejší než svět a možná víc,
kde není světlo ani tma, kde není nic