Květ

V mlhavém jitru rosa se třpytí,
na stéblech trávy, na květech tulipánu.
Slunce z dálky na obloze svítí,
pomalu vychází v chladivém ránu.

A jak lehounký vítr polechtá kapradí,
a jednotlivé lístky o sebe zavadí,
setřesou rosu, ta do stínu padne,
záře čí svítila zajisté zvadne.

Vpije se do země, dá vláhu rostlině,
rostlině zelené k nebi se tyčící,
po vodě křičící,
dá vláhu povinně.

Tak znovu směje se dřív smutný květ,
lístky vztahuje, s radostí rozkvétá,
a zdraví vůní svou celičký svět,
když za svitem Slunce tvář barevnou proplétá.

Jak plyne den,
on sní svůj sen
sen jako v každý čas, že na rozlehlé pastvině,
nejhezčí ze všech je..přeje si..nevinně.

A v pyšných myšlenkách nevnímal okolí,
že Slunce již zmizelo a vitr nejemně vál ,
chlad ho skrz listy mnohokrát zabolí,
tak svine se, povadne a tiše sní dál.