Zlatavý sad

Zlatavý sad, zapršel,
v kraji zapomnění,
uchvácených slz,
slziček drnkajíc,
do rákosů,
mlhavě ztenčených.

Sadem tkví,
zemské orchestry,
smaragdů a stébel,
zelinkavě travnatých,
do vlhkomilných půd.

Napitě po doušcích,
úrodné pije,
záplety hlín,
co mízou,
hojivé zalepuje.

Stromový balzám,
korunkami semenní,
v tom kořínku vavřínů,
statně ušlechtilým,
symbolem starověku,
ducha vítězství.

Květem luk,
kropenatě sluní,
jitrocele kopinaté,
hadince,
i nadmuté silenky.

Velkokvětost,
prozíravě bůjí,
své navoněnosti,
patosem omámení,
v té závrati,
pařezem vydobené.

Nymfa svléká,
mládí křehké,
zahořklost,
je nevyzráním,
imága,
česti zralé.


Mikrosvět,
zasvěcuje smyslné,
vnímané buňkami,
přešlých přírodnin,
rozdávajíc,
nedokonalé.


Tkví, mluví sad,
k moudrostem,
rosnatek rosících,
rosu v matičkách,
z vlásečnic,
zavlažených,
od vlasů,
dílem zátiší.