Stromy

Z matičky stověžaté,
od Pražačky rodilé.
Řítí se verše nesmělé
v barvách stromů,
co ukazují cestu domů.

Počítám listy a nemám skvrnu.
Je zrovna Výtvarka a já si hraju.
Na prahu dětství
vnímám listí.
Má duši podzimu
a já nemyslím na rýmu.

Bože, tak nohy protáhnu
a sbírám - radost dostanu.
Ten žlutý, jiný hnědý.
Usmívám se.
Nemám v sobě jedy.
Ani duše bědy.

Pak až padne sníh.
Bude bílý švih.
Namaluji si ho
a bude líp.

Doma knížky s Ladou,
co vítají holku malou.
Listy jsou vzpomínky.
Jako čistá duše maminky.