V bedřichovském parku

Sedím na lavičce u břízek,
kde nehybně stojí víla,
jež chrání malý remízek
a sama o Bedřichovu snila

Ta víla rodné hory brání
rovněž vesničku,jak korálek
všech lidí se vždy straní
z nebe vidí svět do dálek

Vor mraků po modré vodě
klidně oblohou ve výši plave,
než změní se v mohutné lodě,
jež po chvíli zahalí nebe tmavé

Ty Bedřichovské stráně
pod nimiž roste břízka
malá,jako dětské dlaně
vesele se usmívá zblízka

Vzpomínám na tu chvíli,
kdy na louce pod srázem
střemcha třese květ bílý,
jejž byl krásným obrazem

Chci zachytit kusy rozkoší
bohužel nemám tak pevné sítě
mysl jako vichřice si pustoší,
dokud nepřetrhne všechny nitě