Déšť

Venku prší, duše mě tak bolí o něco míň,
déšť jsou slzy všech lidí, když ve formě smutku opouští tělo jejich splín.

Stojím pod nebem, obličej vzhůru k nebi, nechávám si na něj padat kapky vody.

Jestli je déšť tvořen všemi slzami, které lidé od posledního deště uronili, můj smutek se stává nicotným.

Svou duši očistit smutkem, slzami druhých nechat tak odejít svůj vlastní splín.