V kukuřičném poli

Jsem vítr, jenž po sobě
zametá stopy
osud mi ale dělá šlápoty
do mokré hlíny
tak je mi stále v patách
neuniknu mu ani v noci
ačkoliv ze snů odletěly můry
žár slunce loupe
zrna, jež se schovávají ve
zlatých klasech
kukuřičného pole

O kus dál další pole
se po zemi válí,
jako malé dítě v hračkářství
vedle souvrati
medové květy slunečnic
otáčejí hlavu za sluncem
jako kdyby chtěly opálit tváře
večer už za vsí čaruje
když se vracím zpátky z polí
s natrhanou snítkou koukole
jíž zapleteš si
do kaštanových vlasů

Jsem vítr
co ti vlasy rozcuchá
a modré kvítky po pokoji
jen tak rozhází
jsem vítr, jenž přinesl ti
plnou náruč slunečnic
malovaných, jak od Van Gogha
jenom neměl jsem dost odvahy
abych si v afektu
uřízl ucho