four season

K zemi se sněhová vločka z nebe plouží,
její dlouhá cesta z nebe končí,
v rozlehlé bahnité louži.
Smutný a neveselý nastal čas,
kdy nad zemí nad krajem se ujal
ne zlý, však krutý mráz.
Den za dnem, noc za nocí,
lesní tvorečkové smutně koukaj,
brodí se sněhem, hlady si zoufaj.
V Matku Přírodu doufaj,
o teple sní
a přírodě se jich zželí
a zimě velí jdi - odejdi!

Mávnutím proutku přivolá jaro
je to jak v pohádce,
zima sice ještě chvilku remcá marně,
jaro je silný, brzy je po hádce.
Krásného rána
slunce ve své kráse září,
kusy sněhu mizí,
všude kypí radost, pohoda, čistota ryzí.
Stromy své větve do zeleně oblékaj,
pupence mízou natékaj,
všude kolem kvete kvítí,
nádherný lásky čas a slunko svítí.
Jarní vánek po louce se rozlétá,
je čas vlétnout rovnou do léta,
teda-
jaro v celé své čistotě,
která není nikde v ničem na světě,
se se svou krásou loučí,
předává pověstné žezlo létu,
sluníčku přidává více světla,
jak zapálenou loučí.
Včelí tvorečkové vždy silní
a patřičně pilní,
z kvítečku na kvítek si lítaj,
někdy už na sklonku léta se ve větru zmítaj,
ale je ještě teplo a to s radostí vítaj.
Dny prohřáté sluneční září
nás přivedlo na konec září,
v poledne je ještě dostatek tepla,
ale noci chladné jsou
i voda teplá už odtekla.
Tady Letní opojení končí rázem,
kdy v ranním rozbřesku
se kapky rosy tuhé z ledu,
třpytí v smutném mlžném oparovém šeru.
Po strništi vítr se prohání,
od lesa se ozývá vraní či havraní krákání,
rána jsou již chladná,
listí žluté opadá,
je ač magická smutná nálada,
podzimní čas vše dokládá.
Pod hromadou žlutých částí
z opadanejch stromů
se zahrabává ježek,
asi je to pro něj, jako teda, že jde domů
a bude spát nějaký čas,
než slunce ho zahřeje,
než přijde zas ten lásky čas,
hm a On se poměje.
V brzkém čase při rozednění
nebe je pokryto mraky a v tom,
s klidem a čistotě vločka se k zemí plouží,
je konec podzima, a zima po své vládě touží,
sluníčko zpoza mraků jukne a odrazí se,
v rozlehlé zpola zamrzlé bahnité louži.