Výhled z mé verandy

 

Oblačné stavby –

mramorové sloupy

zavěšené v blankytu

nebeské klenby –

ptačí těleso hudebníků

pod rudnoucí oponou západu slunce  

rozeznívá tóny Bachovy kantáty.

 

Kroužící dravci

nadnášeni termikou

do nadoblačné výše

objímají ostřížím zrakem

krajinu Svatojánských proudů

s lesnatými návršími

a skalními převisy

za dumných zvuků loutny

a Vivaldiho koncertů.

 

Kosmatý hřeben úbočím

kamenných stěn a strmých srázů

spadá do zpěněných vod

říčky Kocáby –

hra světel a stínů

v malebném kontrapunktu

Telemannovy ouvertury.

 

Hluboké údolí pode mnou

vine se klikatými brázdami

sevřenými břidličnými ostrohy –

pás staletých stromů,

dubů, buků a habrů,

lemuje hranici zahradního plata,

nad nímž se vznáším

s celým svým stavením

za zvuku lesních rohů

Händelovy vodní hudby.

 

A závoje mlh po dešti

stoupají ostrými soutěskami

a tvoří nad tichým údolím

scenérii tajemné divočiny,

odkud se nese houkání sýčka,

řev roztouženého jelena,

křik sojky, vrzání sýkorek,

či tlukot datla v rytmu

virblu na buben ohlašujícího

nástup úvodního akordu

Haydnovy symfonie.  

 

Věřte nebo ne,

to vše, a ještě mnohem víc

přináší výhled z mé

soukromé verandy.