Pro Vílu

Anotace: Víla je zkrátka velmi ušlechtilé stvoření… Myslím, že se mám od Víly ještě hodně co učit…

Strážci našich lesů mlčí.

Dubové listí s vánkem ševelí.

Duše stromů vypráví o řádu,

co nezná žádné povely.

 

Naslouchá jim vnímavá

drobná tichá čilá víla,

umí v mžiku rozpoznat

v čem tkví pravá síla.

 

Při napětí přijde obejmout

moudré vzrostlé stromy.

Listnáč jí šeptá cenné rady

o ochraně a o soukromí.

 

Až jí potkáš ve skalách,

jak obletuje studánku,

můžeš od ní čekat

prozřetelnou hádanku.

 

Kamenný oblouk u pramene

vyztužuje zrnitými oblázky,

léčivé bylinky dá si sušit

do větví na tenké provázky.

 

Ze stonků spřádá síta,

jimiž pročišťuje proud,

zrcadlo hladiny, nerozplyň se,

aby ryby mohli jasně plout.

 

U napajedla nesmí rušit

své čtyřnohé společníky,

vyšvihne se do koruny,

omrkne opeřené uličníky.

 

Natrhá si náruč lesních jahod,

správný den je soulad náhod.

Zkoumá bedlivě, kdo že co chce,

dává si pozor na místní lovce.

 

Z keříků zobne si po borůvce,

plody kreslí po kmenech buků.

Co bys našel na malůvce,

hodný zatoulaný kluku?

 

Že má teď dobrou náladu,

zaběhne si na pahorek do sadu.

Tam spořádá hrstku třešní

a rozvrhne si plány dnešní.

 

Chce mít pestrý příjem,

svůj apetit si ráda tříbí.

Když už má dost energie,

zajde si na pravé hřiby.

 

Po túře odpočívá na mechu

v kapradí u prastarého menhiru,

ve stínu učenlivě naslouchá

vzkazům věčného řádu vesmíru.

 

Než slunce stane přímo nad hlavou

V roubence se staví za stařenkou pro koření.

“Prosím, babičko, nenajdete špetku?”

S váčkem vtisknutým do dlaně děkuje za obdaření.

 

S úderem pravého poledne

skočí za dubovým mužíčkem.

“Prosím, zapal mi polínka.”

Přicupitá a zažehne je malíčkem.

 

Do misky z vypouklého samorostu

nalije čirou vodu z pramene.

Přihodí do ní hnědé kloboučky,

postaví ji nad jazyky plamene.

 

Tři porce vývaru z hub

vychutná si na pařezu.

Pro zpestření a osvěžení

připraví si šťávu z bezu.

 

Natáhne se po vydatném pokrmu

a na paloučku pozoruje ptáky.

Než se odhodláš ji oslovit,

ztrať se v trávě, zkus to taky.

 

Po zbytek dlouhého dne

pečuje o les a své zdraví.

Zkus jí na čas naslouchat,

možná ti o tom povypráví.

 

Ušmudlané poškrábané nohy

zhojí si po kolena ponorem do tůňky.

Až si chodidla s prsty urousá,

očeše na břehu drobnou nať meduňky.

 

K odplavení vtíravého zlozvyku

využije bujný oddenek kozlíku.

Ať uvolní se každý tuhý sval,

na pleť opatří si ztepilý kostival.

 

Do večera prošmejdí krajinu

nastřádá léčivé býlí i koření.

Požádá dubového mužíčka,

aby přivedl klestí k hoření.

 

Postupně z kotlíku od stařenky

do šálků bohatství luk i lesů vyluhuje.

Každou zbylou blahodárnou várku

do vydlabaných přihrádek rozvrhuje.

 

Na klidnou noc připraví si

do mističky čaj z heřmánku.

Do vykotlané staré lípy

na listí uloží se ke spánku.

 

Vílo, nasloucháš příznačným podnětům,

co ti předkládá věčná Matka příroda.

Bez spojení principů a významu doteku

nenastane na vyčerpaných pláních obroda.

 

Jak budeš za soumraku na remízku

otrhávat šat, co zdobí hloh,

zpoza kmene překvapeně vykoukne

hezky ustrojený milý hoch.

 

V kýženou chvíli představí se dvorně

jako vytříbeně pečlivý vyučený řezbář.

Po nesmělém mlhavě netýkavém popovídání

k prolistování vtiskni mu do dlaně herbář.

 

V rámci bylinkářství stav se u něj pro vodu

z železem zaneseného zakaleného vřídla.

Kdyby chtěl za mocí příkazů uletět,

vlídným slovem přistřihni mu křídla.

 

Chlapec se zdráhá zpříma vymluvit,

rozeklané srdce drolí se mu na třísky.

Na okraj tamního visutého převisu

v přízni postaví ti stojan malířský.

 

Začni sama kouzlit z kraje.

Pusť se do květnatého obrazu,

co všemi barvami duhy hraje.

Přines mu srdce z českého ráje.

 

Lehce, jako na březovou kůru

přitiskneš sametovou pokožku,

obtiskneš své srdce na plátno,

které zatěžuje čtvernožku.

 

Zářivá astrální těla

zdatné holky a kluka

ztvárníš zřetelnými tahy,

jež vede tatáž ruka.

 

Výjevy řeči symbolů

jemně podrž v tlapce.

Uveď kresbou vlídnou duši

na klidné vlny chlapce.

 

Nemám rád, když dva lidi

četnými nedopatřeními štvou se.

Abys mohla na mně skotačit,

proměním se ve Stromovouse.

 

Rozrostlý ent bujně vyraší,

pro tebe spustí k zemi větev.

Nebude dřít pro výdobytky,

na nichž by visel mrtev.

 

V koruně pookřeje zchřadlá ratolest,

ent moudrostí víly nechá se vést.

Obraz štěstí společného života

pověsí do okna nebes nad pelest.