Krkonoše

Mé milé krkonoše!

Tak úchvatné!

Cestičkou jít až k prameni Labe

lodičku z kůry poslat vodou.

Poslat vodou dolů přes kameny

dál, jen dál k moři.

 

Kochat se pohledem na Labský důl

z té výšky motá se mi hlava

nádherné chvíle v skutku mít

v duši bázeň, obdiv, mír i klid.

 

Sejít pak cestou dolů ze skal

k vodopádům řeky Labe, nádheru vnímat

ticho ctít, zavřít oči, 

nikoho neproklínat

mít svůj klid.

 

Jít pak dál cestou do údolí

kolem vody, kolem peřejí a obřích hrnců

cestičkou pak ke Krakonošově zahrádce.

 

Sojka nad hlavou pak ukáže ti cestu

kolem bylin, cítit jejich vůni

kolem obřích hub

vše krásné, tak voňavé

v mechu si usednout

vnímat ptačí zpěv, jejich trylky, štěbetání

písně nekonečné.

 

Zaujatý jejich hrou

vznést se až k oblakům blaženosti

Boží síly, Boží oddanosti a krásy.

 

Tak děkovat za tuto krásnou zahrádku

zahrádku nádhernou.

 

Za vskutku krásné Krkonoše...