Narcisy a třešně

Zářivé paprsky ranního slunce
pokrývají veselím mdlou strouhu.
Probouzejí se pupeny tichounce,
budíce skvostem vášnivou touhu.

Lučiny se do smaragdu zbarvují,
opojná vůně rozkvetlých třešní
vábí bzukot včel, jež tak objevují
pozdního jara symfonii dnešní.

Lesk prochází alejemi všedních dnů,
v korunách jilmů zas živa je zář.
Květy lilie černé truchlivých snů,
jimi maluje se mé duše tvář.

Když spatřím pupeny rašit a pučet,
jak záviděním hořkým plním zrak,
pramínek čirý slyším v dálce zvučet,
zní můj nářek také každému tak?

Pivoňky se sklání bez starosti -
jen na slunce parné se zalícit.
Poupata zmražená v ledu rmutnosti,
kal bázlivě vzlíná - kde dřív býval cit.

Luční poupátko, matná kráso cudná,
svou zelenou klec již nerozpučíš,
tvá líc zrudlá, slza zoufalá - bludná,
proč se tedy snahou vykvést mučíš?

Ratolest křehká, nikdá nerozvitá,
uvadá dříve než vzplane v létě;
úchop smrti předčasně uvítá,
mě v umrlčím (je snad jiný?) světě.

Číše zavřená navěky - žalu plod,
s nímž se vzňatý rozum zřítí,
číše jen malá část zčeřených vod,
nad jimiž slunce jakživ nezasvítí.

Ó jaro! Ty svou lící ruměnou
jen v posměch doléváš na má muka
přelud půvabu jen mně je za clonou
šílenství v mém těle puká!

Ty obláčky! Ty bílé oblaka!
Jdou nebem dál a nedbají má lkání,
smějí se, mně se smějí celá luka,
třešní sady, i narcisy ze strání!

Svět v okovech šedě, bit zmaru ranou,
kam chabě zapřené zření zalétá?
k chmurným majákům jednookou branou
bloudí tak běličká ovce zakletá.
Jehně, skopec, či mrak ze snů pln medu
kde tančivých těkavých larev --- ne, zlo!
Klam! Na klid svatý hraný klam plný jedu!
Kdos nastavil svůdně lživé zrcadlo?

Rty jejich květů mne opět zraní,
ty stonky rozložené! Posměšně,
připomenou tužeb umírání,
a náhle se omlouvají falešně,
a já promíjím! Co jim pak brání,
ublížit zas, že, narcisy a třešně?

Tak vidím líc tvou kvést do nádhery před zrakem jen,
však jako mramor nehybnou a studený je den.

(nedokončeno)