Vrbo Vrbičko

Foukáš vánku ve skrání zjevení
zdali to není horlivá poezie
přesvědčte se draci zvášnění
jestlipak jste smaltovaní
na rozčesaných mraků však pleťte zbožný čas
ono stejně to rákosí nezaprší
ani kdyby slunce chtělo zlato polí sít
tak nezachvěje sémě
nýbrž kořenitý květ, který chvojně zatrsá
a zastydí se po zpestřených pastvinách
i snílků v žíhaných sukničkách
aby dojmuli přebujaré konipasy
a sladili se do korálů lébes nebes
kdy bude svítit z dýše sněžný měsíček
jimž nokturno si vodníčka ohlídá
svým přimknutým amuletem
bezmocné výše zátočin jara.



Haló, Haló
Vrbo Vrbičko
neplač a nemudruj
odhodila jsi lístenky do rybníčku hlubin pryč
a v hrníčku tím smutkem jančí spavá dušička
jak kanec, co kácí slzy víly mlhavé
pletla věnec na hladině
než zmizela pod ní a rozčarovala lásky k zatmění rtů
slupnul sem jednu trochu sloku

koštovala, kdo ví jak


brusinko, chutnáš mi.