Nad turčianskym krajom

Nad turčianskym krajom

Když odpluje z rána mlha a krajinou prostoupí podzimní slunce,
jež rozehraje velkolepý koncert barev a světel,
odhalí se holé kosti dominantního Rozsutce
a scéna vyhlíží jako jedno z impresionistických děl. 

Pomalu se do zimního kabátu odívá krajina,
jež pohřbívá do země poslední stopy léta. 
Je krásná, když laděna je do podzimního tajemna, 
které prostřednictvím listí básně šeptá. 

Šeptá básně dávných horských příběhů, 
o stromech, jež pohlédly do tváře Juraje Jánošíka.
Básně o kráse a hrůze hnědých medvědů, 
o kráse stromů, které pomalu zima svléká. 

Den je krátký a mlha opět mlčky připlouvá, 
by zahalila do tmavého šatu Oravu a Váh. 
Podzim již před rohožkou pomalu si boty zouvá 
a po špičkách k němu kráči zima, jeho osudový vrah.