Imprese jarního dne

Ranní opar nad loukou se vznáší,
jak jemný závoj, kde nebe barvy nanáší.
Stébla trávy – svislé linie štětce,
v průzračné okrové, sem tam omyté.

Země sama plátnem je tu,
napnutým na rámu horizontu.
Každá kapka rosy – drobné prisma světla,
kde zrcadlí se nebe, modrá miniatura.

Pampelišky po louce rozsypané,
žluté tečky z tubičky barvy pastelové.
Podél potoka zlátnou blatouchy,
jak žluté vykřičníky do vody.
Ta posílá odpovědi – rozmyté věty,
v modři, jež teprve tuhne na štětci.

V borových hájích se kmeny tyčí,
kde umbra s okrem tvoří svislé pruhy.
Mezi nimi podmalba prosvítá,
z tisíců zelených valérů zrozená.
Mechy na kamenech impasto připomíná,
kde barva v plastičnost je proměněná.

Odpoledne s větrem přichází v nárazech,
ohýbá trávu do šedých šmouh v obrazech.
Pampeliškové koule se rozpadají
nad krajinou – bílé čárky letí,
jak nedopsané noty symfonie jarní.

Slunce do potoka padá s grácií,
na tisíce fragmentů se tříštící.
Každý třpyt bělobou zářící.
Nebe vmíchané do večerního kobaltu,
na protějším břehu stmívání přechází v tmu,
vrstvu po vrstvě, jak by malíř nanášel lazuru.

Zůstává jen vzpomínka na barvu
a vůně šeříku visící ve vzduchu.
Den jara zachycen v prchavém okamžiku,
přesně jak by jej viděl mistr impresionismu.

Tady se přiznávám inspirace mi byla návštěva umělecké školy v mládí a profesor co uměl o obrazech poeticky vyprávět  :D