O dívce,která ztratila city...

V jednom malém městečku na venkově žila dívka.Byla to dívka veselé mysli a o nikom nesmýšlela jinak než dobře.Bylo možná pár jedinců, s kterými se neměla příliš v lásce,ale těm se velmi šikovně vyhýbala.Když někoho poznala trochu blíže,ihned si ho zamilovala a ten, kdo se mohl nazývat jejím přítelem,měl neobyčejné štěstí,že se může takto titulovat.Dívka také snila o velké lásce až za hrob.Vysnila si prince na bílém koni,nádhernou svatbu,krásný dům,roztomilé děti a spoustu dalšího.Za svůj život potkala mnoho princů,ale ti vždycky měli u sebe meč…a vsadili jí pokaždé takovou ránu do srdce,že ani nejvyhlášenější lékaři nemohli tyto rány ucelit.Šel den za dnem,měsíc za měsícem a nakonec i rok za rokem…A všichni přátelé byli nuceni uznat,že úsměv dívce zmizel nadobro z tváře.Jednoho dne však dívka pocítila velkou náklonnost k jednomu princi…měl vlasy černé jako uhel,pleť bílou jako sníh,oči modré jako pomněnky a rty zrovna tak rudé jako krev.Když se usmál srdce jí zpívalo blahem a každý jeho pohled,každá drobná něžnost z jeho strany v ní vyvolala nepopsatelné pocity.Jednoho dne sebrala všechnu zbývající sílu a vyznala se mu ve svých citech...Milovala ho až neuvěřitelně vášnivě a záleželo jí na něm tak, jako na žádném jiném na světě…On k ní nebyl tak krutý a nemilosrdný jak ostatní princové..avšak měl místo meče dýku…dýku kterou bodl a neodvažoval se ji vytáhnout…Dívce krvácelo srdce…on jí nabídl pouze přátelství…dívka však neplakala jen tiše trpěla a všechno se zdálo být jako dřív…vrátila se veselost,vtipkovala a smála se…a přitom trpěla … ale trpěla vlastně doopravdy?Sama neznala na tuto otázku odpověď…Vydala se tedy na dlouhou cestu,kde měla najít pochopení v sobě samé a právě na této cestě měla poznat prince na celý život…avšak bála se, že už nikomu neotevře tolik nemocné srdce s četnými ranami…bála se,že poslední rána by byla smrtící…a tak se stalo,že své city zavřela do černé skříňky a ten kdo je najde a pochopí…je hoden její lásky…